Cpu se salátem a ta zeleň mi vnukla nápad svěřit se a vyčistit vzduch. Nebo to je to stěhování, já nevim. Poslední tejdny jsem extrémně sentimentální a nešťastná.
O čem chci mluvit... jsem já. Opět. Ale tentokrát to neni vytahování se nebo tak. Chci všem poděkovat. I těm co to nevidí nebo nejsou z čech. Těm co toho pro mě udělali hodně (troufam si říct že těch moc nebude :) ) i těm kteří se třeba jen usmáli nebo klikli na like pod mojí fotkou. I když se chovám často jako kačena, myslím si o sobě Bůh ví co a věčně nadávám... Utrácím za hovadiny, myslím jen na peníze, občas pomlouvám a jsem celkem povrchní... V jádru taková vůbec nejsem.
Nějak... se to tak stalo časem. Nikdy jsem nebyla nijak krásná nebo populární. A od třinácti to šlo z kopce jak nejvíc mohlo. Jedna věc k druhý, a dopadla jsem jak jsem dopadla. Prostě pokud jsem nechtěla bejt navěky zaseknutá kdesi v koutku, samotná a šikanovaná, musela jsem se přidat k jiný skupině lidí, povrchních ale úspěšných.
Ale proč to všechno říkám... at jsem jaká jsem, hlavně pro ty co mě neznaj... HROZNĚ SI VÁŽÍM VŠECH V MÝM ŽIVOTĚ. A ŽIVOTA SAMOTNÝHO. Mám svoje problémy, strachy, smutky a myšlenky. Pocity a vinny. Nedostatky a zlozvyky. Jsem člověk jako každej jinej. Jen trochu umělejší, asi abych schovala něco hluboko uvnitř.
Chci říct... ti co se mnou aspoň občas jste... nikdy mě prosím neopouštějte, a i když to možná moc neříkám, mám vás ráda a vážím si vás. :)
Každej potřebujem lidi.
